1. kapitola - Malé chlupaté tajemství

28. září 2011 v 19:42 | Satiah |  Life without colors
....



QUILETSKÁ REZERVACE, FORKS
Jako obvykle pršelo. Bylo ještě dopoledne a mládež z rezervace trávila svůj poslední volný den před začátkem školy prací na stavbě jednoho z domků. Před několika týdny bouřka, doprovázená silným větrem, poničila a zdemolovala několik domků. Mezi touto nepočetnou skupinou bylo i několik, na první pohled nepřehlédnutelných, chlapců. Od ostatních se lišili nejen tím, že byli neobvykle svalnatí a měli všichni stejné tetování, ale především tím, že ačkoliv venku bylo sotva patnáct stupňů, měli na sobě trička. Žádné mikiny, ani bundy, prostě jen trička. Tito chlapci právě teď seděli v rohu ne moc velké místnosti a o něčem se tiše dohadovali. Nejvyšší z nich, podle vzhledu i nejstarší, se právě zašklebil a začal něco vysvětlovat chlapci vedle sebe.
"Vím, že tvoje máma je naštvaná, Embry. Ale nemůžeme s tím nic dělat. Snažili jsme se přemluvit Sama, aby ti nedával noční hlídky, ale nechce o tom ani slyšet. Znáš ho. Ale pokud to tvoji mámu alespoň trochu uklidní, mohli bychom si je prohodit." Embry zavrtěl hlavou.
"To je dobrý. Nemůžete si brát moje hlídky. Jak dlouho už jsi nespal, Jaku? Osmačtyřicet hodin? Víc? Sam se snaží mi to co nejvíc usnadnit, ale nemůže mě vynechat. To ani nechci. A navíc," potutelně se usmál, "řek´ bych, že máma už nešílí tolik jako dřív. Myslím, že dokud se budu vracet v celkem ucházejícím stavu, nebude tolik vyšilovat. Jsem přece v pubertě. To kluci dělávají, ne?"
Tomu se všichni zasmáli. Věděli, že se jejich příteli během jeho nočních ,výletů´ nemůže nic stát. Zatím. Ale jeho matka to nevěděla. Každou noc chodila svého syna kontrolovat, jestli je v posteli, a on byl každou noc pryč. Každé ráno, poté, co probděla téměř celou noc, po něm křičela jen, co se objevil ve dveřích. A on večer zase utekl. Na jednu stranu chápali její výčitky a strach. Na druhou stranu to považovali za přehnanou reakci. Oni tohle nikdy nezažili, protože jejich rodiče byli v kmenové radě nebo tušili, o co jde. Věděli tedy o jejich malém ,chlupatém tajemství´, jak tomu říkali. Embryho matka však neměla ani tušení a Embry sám jí to odmítal říct, ačkoliv mu to dovolili. Nechtěl svou matku vystavovat zbytečnému nebezpečí.
Ještě chvilku se bavili o různých věcech a nezapomněli ani na pár vtípků na účet několika nepříliš milých lidí. Když jim zvonek oznámil konec pracovní doby, kterou tu měli stanovenou, sbalili si své věci. Stále jen v džínech a tričkách vyšli přímo do deště, který během doby, kterou strávili v domku, zhoustl. Ostatní děti jen nevěřícně vrtěly hlavou a v duchu se jim smály, že kvůli své blbosti budou nemocní.
Embry zamířil přímo domů. Jeho matka měla dnes přijít pozdě, proto se chtěl ještě trochu prospat. Věděl, že jakmile přijde, zase se budou hádat. Poslední dobou ostatně nedělali nic jiného. Zatímco jeho matka se neustále snažila si s ním promluvit, on se jí, zatím celkem zdařile, vyhýbal. Jeho přátelé se ho neustále snažili přesvědčit, aby své matce řekl pravdu, i když věděli, jaká to nese rizika. Jejich rodiny to většinou věděli dříve než chlapci sami, proto tak úplně nechápali, proč jí to odmítá říct. Věděl sice, že by tyhle hádky a vyhýbání skončily, ale stálo to za vystavení matky takovému riziku? Na to odpověď znal. Ne. Proto taky věděl, že z toho nemůže vinit nikoho jiného. Dříve vinu svaloval na Sama a ostatní kluky, ale teď už to chápal. Věděl, že je to na něm.
Natáhnul se pro malý budík, který ležel převrácený na nočním stolku, jak dnes ráno pospíchal na stavbu. Nastavil ho tak, aby ho probudil před sedmou. Nevěděl, kdy přesně máma přijde, a tak se chtěl vyvarovat jakékoli možnosti, že by se potkali. Povzdechl si. Už byl tímhle vším unavený. Natáhl se na postel a usnul ještě dřív, než jeho hlava dopadla na polštář. Stejně jako Jacob, i on už nespal víc jak den.
Probudilo ho až bouchnutí dveří. Zmateně vyletěl z postele a jeho pohled zamířil ven z okna. Už se stmívalo, takže bylo pozdě. Přestalo pršet, místo toho bylo všude bahno a plno vody. Ohlédl se na budík. Osm. Jak to, že neslyšel buzení? Než stačil udělat cokoliv dalšího, domem se rozlehl hlas jeho matky.
"Embry? Embry! Jsi doma?" Slyšel kroky směřující k jeho pokoji. Rychle si oblíkl tepláky a přešel k oknu, aby mohl vyklouznout ven. Jeho ruka vystřelila k rámu a rychle vysunula okno nahoru. V té samé chvíli se otevřely dveře a v nich stála jeho matka. Viděl její zklamaný výraz v tváři, který jako by mu do srdce vypaloval díru. Nemusela nic říkat, její oči to prozradily za ni. To už se ti to tu tak hnusí, že utíkáš oknem? Protože přesně takhle to vypadalo. Nadechla se a promluvila, aniž by se na něj dál dívala.
"Potřebuju s tebou mluvit. Mohl bys jít prosím se mnou do obýváku?"
SACRAMENTO, KALIFORNIE
"Alison, jsi to ty?" Hayley opatrně přecházela po kuchyni, aby náhodou neshodila vázu nebo jiné dekorační předměty, kterých tu bylo požehnaně. Celé dopoledne strávila u bazénu, kde jí jedinou společnost dělalo štěně labradorského retrívra, které dostala před několika týdny.
Když jí její učitelka sdělila, že se bude stěhovat od pěstounů, málem skákala radostí až ke stropu. Pobyt u té rodiny pro ni byl peklo. Její pěstouni si ji vzali jen proto, že za ni dostávali hodně peněz. Nikdy Hayley neměli v lásce, což bylo oboustranné. To se ale nedalo říct o mladších dětech, které také měli v péči. Ty Hayley milovaly a ona je. Byla pro ně jako druhá maminka, starala se o ně a pomáhala jim se vším, co bylo v jejích silách. Proto byly nešťastné, že odchází, ale chápaly ji. Na svůj věk byly podle ní mnohem vyspělejší, a právě oním pochopením jejích důvodů, proč je tam nechává, to dokázaly.
Onou rodinnou přítelkyní se ukázala být Alison Watsonová, matčina spolužačka a spolubydlící z vysoké. Hayley si na ni moc nepamatovala, naposledy ji viděla, když jí bylo asi šest let. Ali, jak jí říkala, byla i na pohřbu její matky, ale to si Hayley nepamatovala. Když zjistila, v jaké situaci Hayley je, okamžitě si ji vzala k sobě. Měla poměrně velký, dvoupatrový dům s bazénem, ve kterém žila sama. Protože kvůli práci hodně cestovala, nezdržovala se v něm příliš často. Ačkoliv se snažila omezit délku jejích mimoměstských pracovních povinností, díky kterým byla pryč celé dny, ne vždy se jí to podařilo. Aby Hayley nebyla sama doma, koupila jí štěňátko, které za několik měsíců bude moct začít cvičit. Hayley se do něj úplně zamilovala, dokonce ho nechala spát u sebe v posteli. Alison sice ze začátku protestovala, protože Emmy, jak štěňátko pojmenovaly, značně zredukovala počet přikrývek, ale nakonec svolila. Protože Hayley měla v domě omezenou možnost pohybu a některé věci nemohla dělat vůbec, měly nyní i pomocný personál - kuchařku, proti čemuž zase protestovala naopak Hayley, uklízečku, zahradníka a řidiče. A pak tu byl ještě domácí učitel, který k nim docházel čtyřikrát týdně. Alison se rozhodla, že to tak bude lepší. Myslela si, že když je teď Hayley v novém prostředí, škola by jí jen připomínala to staré.
"Jo, to jsem já." Sotva za sebou zabouchla, z venkovních dveří se vyřítila malá zlatá skvrna a mířila přímo na ni. Tak tak stihla položit tašky, když na ni Emmy skočila a otřepala se.
"No fuj, Emmy. Podívej, teď mám mokré celé šaty." Podrbala štěně za ušima a rozhlédla se po místnosti. "Kde jsou všichni?" Oproti jiným dnům bylo v domě nezvyklé ticho.
"Už šli domů. Říkala jsem ti, že tu se mnou nemusí být celý den. Emmy, pojď sem!" natáhla před sebe ruce a štěně jí vběhlo do náruče. Zvedla se, aby ho mohla pochovat, ale štěně jí začalo olizovat obličej. Se smíchem ho napomenula. "Fuj. No tak, víš, že tohle se paničce nedělá."
"Tak jsem si říkala, že bychom mohly po obědě vyrazit na nákupy, co ty na to?" Hayley sebou škubla, když slyšela Alison z druhé strany místnosti. Vůbec ji neslyšela přecházet. Otočila se po hlase a promluvila směrem, kde Alison tušila.
"Dobrý nápad. Myslím, že malá změna šatníku by prospěla. Poslední dobou už půlku věcí skoro neobleču."
Pokojem se rozlehlo tiché klepání.
"Dále." Hayley seděla na posteli a před sebou měla položený podivný malý přístroj, připomínající mp3 a k tomu měla připojena sluchátka. Ta si teď sundala a otočila se ke dveřím. Dovnitř vešla Alison. Emmy, doteď klidně ležící v obrovském měkkém pelíšku vedle postele, se okamžitě radostně rozštěkala a vystřelila k ní.
"Copak děláš?" Ačkoliv otázka byla určena Hayley, štěně se otočilo a hlavičkou pohodilo k pelíšku. Ali se rozesmála. "Ty ne, ty troubo malá. Ptala jsem se Hayley." Vzala si štěně do náruče. Spokojeně zavrčelo a uvelebilo se pohodlněji. Hayley natáhla ruku směrem k onomu podivnému přístroji.
"Poslouchám knihu. Neříkala jsi, že půjdeš na manikúru?" Ali si sedla na kraj postele a Emmy se přesunula k Hayley. Ta ji začala drbat za ouškem a Emmy spokojeně předla jako kočka.
"Chtěla jsem jít. Zrovna mi ale volala ta paní ze sociálky. Poprosila mě, abychom zítra dopoledne přišly. Myslím, že něco našli."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Life without colors?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama